pátek 15. září 2017

Proč jsem vůbec jela na Erasmus a ještě k tomu ve třeťáku

Rozhodla jsem se, že se pokusím odpovědět na tu elementární otázku, kterou už mi položilo tolik lidí, jak v Čechách, tak v zahraničí. A to sic - proč jsem se rozhodla vyjet na Erasmus na medicíně? A proč už ve třeťáku?

Nebyla bych to já, aby se celá věc dala shrnout jen v jedné větě. Za mým cizineckým výletem stojí dlouhá řada rozhodování a vyhodnocování informací. Není to klasické: "Protože jsem si chtěla vylepšit angličtinu/Cestovat/Osamostatnit se."
Ne ne.


Oťukávání možností

Že chci jednou vyjet na Erasmus, to už jsem věděla dlouho, dlouho před maturitou. Princip studijního pobytu v zahraničí, při kterém poznáte jinou zemi, kulturu a vyhodíte si kopýtka i do okolí, přičemž předem dostanete kapesné na účet, se mi nesmírně zamlouval a celou tu dobu jsem se strachem sledovala tendence Erasmus zrušit. Ještě ne, ještě chvíli, chci ho taky stihnout.

Nejvíc mě v tomhle ohledu formovala jedna blogerka, píšící o svých zážitcích a studiu na farmačce v Hradci, která vyrazila do Švédska a psala o tom jen v superlativech. Od tý chvíle jsem byla rozhodnutá, že jedu taky a do Švédska.
No jo, ale člověk míní a medicína mění, takže jsem v Litvě.

Už před medinou jsem slýchávala, že vyjet studovat do zahraničí rovná se prodlužování o rok. A co si budeme povídat, těch šest let už je sama o sobě dost dlouhá doba, natož si to dobrovolně natáhnout. Po nástupu na medicínu jsem proto na Erasmus rezignovala a upnula svojí pozornost na stáže od IFMSA, který mi v prvopočátku přišly jako adekvátní náhrada.

Jenže ono to není tak růžový, jak se na první pohled zdá.

Od prázdninové stáže mě nakonec odradila výše vstupního poplatku. Já chápu, že zadarmo ani kuře nehrabe, ale přeci jenom, když člověk porovná dotovaný Erasmus a samo-dotovací stáž, nad kterou spláče každá peněženka, tak z toho ten Erasmus vychází zkrátka líp. Což ale neznamená, že bych stáž úplně zatracovala. Jen si myslím, že má větší smysl ve vyšších ročnících, kdy už v té nemocnici k něčemu jste.

Takže jsem se obrátila svůj zájem zpátky na Erasmus.

A chtěla jsem tam jet co nejdřív.


No jo, ale proč ve třeťáku?

Už na setkání zájemců o Erasmus jsem se dozvěděla, že jet pryč ve třeťáku není dobrý nápad (kvůli kašli kašli určitému ústavu kašli kašli). Dokonce je prý na jiných fakultách Erasmus do třeťáku zakázaný. Normální člověk by si v tu chvíli řekl, že ještě počká, na lepší podmínky. Ne tak já.

Po víc jak půl roku jsem si přehřívala mozkovou hmotu a skládala si pro a proti zahraničního výjezdu ve třetím ročníku. Nebyla jsem úplně rozhodnutá až do poslední chvíle odeslání přihlášky. 

A vlastně ani potom. Ale to už je zase jiný příběh.

A teď přijde velký přiznání. Nakonec ze všeho ve mně zvítězila moje vnitřní intuice a puzení, že prostě potřebuju někam aspoň na půlrok vypadnout, šlápnout na zmizík. Nebo se něco špatnýho stane.
Jo a taky mám to nadání dělat věci opačně, než mi lidi říkají.

Takhle jednoduchý to v závěru bylo.

Ale pokud by vás zajímaly i ty jiné důvody, předestírám je před vás:
  • Když žádáte o možnost vyjet na Erasmus, perete se o ní s dalšími studenty a jedním z hodnotících kritérií je i váš prospěch. A já si byla jistá, že po letním kombu biochemky s fyziolou na můj průměr nebude hezký pohled a pojedu leda tak do Polska, v tom lepším případě. Tohle pro mě byla primární věc.
  • Čím starší jste, tím je větší šance, že se vám nikam nebude chtít, protože pohodlnost, usazenost... Není to tak vždycky, ale sama na sobě cítím moje hnízdící (ne těhotenský!!) tendence, takže jsem byla přesvědčená, že musím jednat.
  • Moje cestovatelská touha.
  • Strach, že mi ten Erasmus fakt zruší.
  • V prvopočátcích přemýšlení jsem neměla přítele, takže jsem považovala smysluplnější odjet dřív než si nějakýho najdu. Ale život je plný překvapení :D

Moje ségra mi vždycky opakovala, že jestli jí něco na jejích studiích mrzí, tak je to, že nevyjela na Erasmus. Tak jsem tady!

A vy byste měli taky :)
Asi bych ze svýho instagramu měla přestat dělat druhej blog :D

pondělí 11. září 2017

Moje poprvé aneb první týden výuky na Erasmu

(tohle bude dlouhý)

Je po pondělní výuce a já až na Lékařskou etiku a Imunologii můžu říct, že už jsem prošla všemi předměty, které mě tenhle erasmácký semestr čekají. Pocity mám samozřejmě smíšené, z něčeho jsem nadšená, z jinýho bych mlátila hlavou do zdi.

Skočit rovnýma nohama do anglické patologie, to bolelo. Ale věřím, že by to bolelo i v případě české patologie. Ta je prostě neúprosná v jakémkoliv jazyce.
("Tady vlevo vidíte srdeční svalová vlákna normální a vpravo po infarktu. Vidíte tu koagulační nekrózu?" "Ehm, vypadá to skoro stejně, akorát je to přiblížený." "Tady tohle přece." "Myslíte ty bílý čárky?" "Víte, v patologii si prostě musíte hodně představovat... tak si představujte koagulační nekrózu.")


Anglická (nebo spíše litevská) a česká výuka se samozřejmě liší. Porovnávat to můžu hlavně u Mikrobiologie, kterou už jsem jeden semestr absolvovala doma v Plzni. V angličtině jsou hezčí učebnice a přijde mi, že i menší nároky, na patfyzu nezabíjíte zvířátka, všichni se hodně ptají a nestydí se v hodině reagovat a hlavně je vás méně, takže se vám dostane individuálnějšího přístupu a neexistuje, že by se někdo neúčastnil výuky. Některé vybavení je hezčí (mikra ), jiné stejné. V Plzni si myslím, že máme náročnější zkoušky (dokonce jsem se bavila i s jednou Švédkou-spolužačkou, která si mimo jiné podávala přihlášku i na Karlovku a řekla, že i když se dostala, tak šla do Litvy, protože jí to na VU nepřišlo tak přísné, jako u nás), ale možná je to jen zdání, sama ještě říct nemůžu. Objektivněji budu hodnotit až po zimním semestru, protože když se k tomu doklepu, tak doma opakuju zkoušku z interní propky (+ dělám i zkoušku z imuno, protože tady z ní zkouška vůbec není).

Než se do toho konečně pustíme, tak si dovolím načrtnout malý přehled.

V pátém semestru medicíny vás v Plzni čekají tyto předměty:
  • patologie,
  • patofyziologie,
  • lékařská psychologie a etika,
  • interní propedeutika,
  • imunologie,
  • mikrobiologie,
  • tělocvik.

Kdežto studijní plán na VU se liší, třeťáka v zimním semestru čeká:
  • pathology (která se skládá z podpředmětů pathological anatomy, pathological physiology (oba mají samostatné přednášky a praktika) a immunology (pouze 8 přednášek)),
  • fundamentals of internal medicine and nursing,
  • professional communication and psychosomatics,
  • microbiology,
  • general surgery,
  • radiology basics,
  • pharmacology.
Já jsem si poslední tři předměty nebrala, nebyl důvod. Už tak mi přijde, že nemám žádný volný čas oproti jiným Erasmákům :D A ještě jsem si k tomu zapsala Medical ethics z pátého ročníku.
Pokud by vás zajímaly jejich rozvrhy, hledejte TADY.

A teď už tramtadadá~!, můj rozvrh:


a můžeme jít na to.


Fundamentals of internal medicine and nursing:
Alternativa k interní propedeutice. Předmět, nad kterým mi v závěru visely největší otázníky, protože jsem se o něj musela poprat.

Co bylo problémem? Na VU mají propedeutiku jako dvousemestrální předmět, kdy ve 4. semestru probírají základní vyšetření, odebírání anamnézy atd. a v 5. semestru už se soustředí na specifické nemoci. Oproti tomu my v Plzni máme propedeutiku jenom v 5. semestru, což znamenalo, že jsem do zahraničí odjížděla vyšetřováním pacienta nepolíbená.
To se jim samozřejmě nelíbilo, nechtěli mi zapsání předmětu dovolit a já to víceméně chápala. Byla to moje chyba (jak se to stalo: původně jsem si při porovnávání studijních plánů, které mají na VU zpracovány dost nešťastně, myslela, že to mají jako my. O něco později už jsem ale zjistila, že jsem koukala na propku pro zubaře, která je také jednosemestrální). Zároveň jsem ale propedeutiku fakt potřebovala.
Proto jsem házela smutný oči na studijním, psala srdcervoucí email vedoucí katedry a nakonec si vyotravovala možnost zapsání předmětu i skládání zkoušky. Ale s podmínkou, že budu tvrdě pracovat a všechno potřebné se doučím. Nikdo mě nepovede za ručičku.


A tak jsem se v neděli vyzbrojovala aspoň základními znalostmi odebírání anamnézy a fyzického vyšetření podle prezentací z přednášek z loňského roku a chytrých videí na YT.

Vyšetření poklepem je pro mě záhadou do teď.

V pondělí začínáme přednáškou, kde se probírala hypertenze a věci se k ní vázající, včetně vyšetření. Na praktika chodím s 3. kruhem, který jako vyučující má vedoucí katedra. Ta s mojí účastí na předmětu hluboce nesouhlasila, takže jsem věděla, že to ještě bude fičák...

Už od začátku, kdy jsem řekla, že jsem Erasmák, profesorka věděla kdo jsem, jak se jmenuju a odkud pocházím a taky to, že si ještě "musíme promluvit". Výborný start. Praktika ale dále postupovala docela zajímavě - rozdělila nás na dva týmy a odpovídali jsme na otázky z připraveného kvízu, který se vázal na předchozí hodinu - revmatická horečka, endokarditida, myokarditida a perikarditida. Většinou jsme dostali nějaký případ, kde byly popsáno s čím pacient přišel, anamnéza a výsledky některých vyšetření vč. laboratoře a EKG. Naším úkolem bylo určit např. jaké další vyšetření pro odhalení diagnózy použít, o jaký druh perikarditidy se jedná, jaký další symptom u daného pacienta pravděpodobně najdeme... A pak i všeobecné otázky. Tenhle styl zkoušení se mi líbí, i když jsem toho moc nevěděla a o jeden bod jsme nevyhráli :D Dokonce se rozdávala i odměna - čokoláda!
Následně jsme se přesunuli za pacienty na kardiologii. Během toho se mě ještě profesorka snažila odradit od studia propky, že nic nevím, nemám praktické znalosti, že ať nepočítám s tím, že mi někdo bude něco vysvětlovat... Samozřejmě všechno chápu a souhlasím s tím, ale na druhou stranu, těžko můžu v letním semestru vlítnout do Interny I, aniž bych věděla, jak základně vyšetřit pacienta, takže je lepší, když aspoň něco málo uvidím. 

Záludností nemocničních návštěv u anglického ročníku je fakt, že se vyskytujete v zemi, kde mluví jiným jazykem než vy, a tak vám musí někdo překládat a sami toho o pacientovi moc nezjistíte. Nicméně i tak jsme měli možnost si poslechnout srdce a plíce u pacienta, který byl čerstvých 20 min po defibrilaci, s arytmií a v mládí prodělaným srdečním selháním a umělou chlopní. Druhou "obětí" byl pacient s bypassem, nepravidelným pulsem a respiračním onemocněním, u kterého ale měli podezření i na kardiovaskulární komplikace.


Co říct... slyším docela prd, zvlášť při poslechu plic. Taky je to těžký, když je vás 11 na jednoho pacienta, všichni se chtějí vystřídat, ale vy byste ještě potřebovali chvilku putovat a hledat, jestli třeba tady to neslyšíte líp... Takže mě dneska čeká krásný večer s nahrávkami zvuků srdce a plic.

Ale co jsem chtěla, to mám.

Nicméně jsem se na praktikách fakt snažila a po odchodu od pacienta mi nakonec profesorka smířlivě řekla, že musím máknout a hodně číst a koukat, ale že teda ať zůstanu. Jupí!

Pathological physiology:
Když pominu, že nám napsali do rozvrhu špatnou učebnu a my (já + další dva Erasmáci) jsme kvůli tomu půl hodiny zoufale bloudili, tak byla úvodní praktika docela suchá. Jenom samé povídání. Učebna navíc nevypadá, že by na nějaké praktické věci, o kterých mi všichni v souvislosti s patfyzem vyprávěli, byla připravená. Proto se bojím, že přechod do české výuky bude docela pecka a budu ztracená. Ale doufám, že se někdo z kruhu jedné ztracené duše ujme :D

Probírali jsme základy patfyzu, co to je, jak se liší od patologické anatomie a fyziologie, definice zdraví a nemoci, stádia nemoci, etiologie, patogeneze... Zkrátka základní pojmy, abychom se orientovali. To samé se probíralo i na přednášce a nemůžu říct, že by mě to nějak nadchlo. Jsem docela zvědavá, jestli i praktika budou teda jen povídací anebo i něco uvidíme. 
Zároveň taky každá praktika píšeme malý pc test z předchozí hodiny a přednášky. Ke cti anglické skupiny ale musím přičíst, že jako celý ročník mají nejenom informační whatsapp, kde se dozvíte, co odpadá, co je za úkol a že si máte přinést plášť, ale taky hromadný dropbox, kam se dávají zápisky z přednášek, požadavky k testům a další materiály. Tleskám!

Za zimní semestr mě z patfyzu čekají dva zápočtové pc testy, z nichž na jeden nemusíte vůbec přijít, akorát se vám o trochu zhorší výsledná známka. Ta se totiž počítá procentuelně z účasti na praktikách, zápočtových testů (obojí dělá asi 40 % výsledné známky) a výsledku zkoušky (60 %).

Pathology:
Praktika jsem tento týden neměli, jenom přednášku, která se koná v Patologickém centru univerzitní nemocnice. Ta je samozřejmě od fakulty přes celé město, takže celou středu trávím na dlouhých cestách. Jupí.

Přednáška už po nás metala histologické obrázky, z kterých si pamatuju prd a jsem ráda, že poznám kardiomyocyty, takže jsem se cítila značně nepřipraveně. Jinak jsme se věnovali tématu "Cell injury", takže nějaká ta apoptóza a nekróza a její druhy, včetně druhů gangrén. Přednáška mi přišla trochu zmatená a nedovysvětlená, takže jsem si to ještě večer na koleji urovnávala čtením Robbinse a Mačáka, protože jsem trošku plavala i v anglické terminologii a během přednášky si hledala slovíčka ve slovníku. Ne, že by to bylo nějak ojedinělé.
Vidíte, ani nemusíte umět perfektně anglicky a stejně vás na ten Erasmus vezmou :D

Prozatím soudím, že s patologií moc kamarádi nebudeme. Taky jsem při čtení Mačáka zjistila, že anglické informace se liší od českých, takže se nemůžu dočkat toho přechodu. I když, ne že bych si po zimě něco pamatovala, toho se nebojím :D 
Doufám aspoň, že praktika budou trochu záživná.

Každá praktika samozřejmě píšeme test z minulého tématu a celkem nás za zimní semestr čekají dva zápočtové pc testy.

Zajímavost: Jejich závěrečná zkouška se skládá pouze z pc testu z patfyzu a patologické anatomie. Což mi oproti tomu našemu třístupňovému (nebo z kolika částí se ta zkouška skládá...) martyriu přijde dost roztomilé. Hlavně proto, že já mám největší problém s ústní částí, kterou tady vůbec nemají. Na druhou stranu, asi není nic příjemného se učit patfyz a patolu najednou.

Jinak, kdybyste někdo věděl o nějakém online patologickém atlasu, který fakt funguje a je otevřený veřejnosti, sem s ním, prosím!

Microbiology:
Jak už jste se někteří dozvěděli z mého Instagram postu, mikrobiologie mě na Vilniaus Universitetas nadchla. Na praktika se chodí do super učebny, která je kompletně nová, včetně nátěru a lavic. Každá dvojice má na lavici nový krásný mikroskop, sadu na Gramovo barvení (spolu s tím i roztomilou díru-odkapávač :D) a samozřejmě taky kahan a další mikrobiologicky důležité věci. Zkrátka, abyste byli plně vybavení na samostatnou práci a nemuseli se s nikým přetahovat o pomůcky.
fotku učebny bohužel ještě nemám :(

Přímo před praktikami máme devadesátiminutovou přednášku. Na té není nic speciálního, akorát jsem díky ní získala širší slovní zásobu (zvětšenou o slovíčka typu inoculation, smear či swab a taky to, že špatně vyslovuju sputum a nikdo mi nerozumí :D). Zároveň mě taky překvapilo, kolikrát nám vyučující za jednu přednášku stihl říct: "Tohle se nemusíte učit, bylo by toho zbytečně moc." Skoro mi tekly slzy, tohle slyšet na medicíně, to je zázrak... :D

Taky mi přišlo, že jsou oproti nám pozadu, protože přednáška o Gram pozitivních kocích obsahovala ve většině to, co už jsem slyšela loni na praktikách, obohacená byla jen o léčbu, plný výpis a popis nemocí, prevenci a rizikové skupiny. Dokonce se teprve teď dostali k vysvětlení, co je vlastně plazmakoagulázový test, že rozlišujeme streptokoky podle toho, jestli dělají úplnou nebo neúplnou hemolýzu a co ta hemolýza vlastně je... Myslela jsem si proto, že jejich loňská mikra byla dost nenáročná pohodička. Omyl. Loni probírali dost detailně opravdu obecnou mikrobiologii, životní cykly virů, vše o bakteriích, jejich enzymy atd. Takže k naučení mě toho čeká opravdu dost.

Během semestru píšeme dva zápočtové testy, poté jsme připuštěni ke zkoušce, která se skládá z praktické (kde mimo jiné musíme prokázat, že umíme používat mikroskop :D) a písemné části. Pokud zkoušku úspěšně složím, měla by mi být uznána i v Plzni :B


Professional communication and psychosomatics:
Předmět, který jsem si původně nechtěla vůbec brát, ale nakonec mě obsahově zaujal a řekla jsem si, že by to mohla být dobrá alternativa Lékařské psychologie a etiky. Psychosomatika je hrozně zajímavé a rozvíjející se téma a umění komunikace s pacientem není nikdy na škodu. V závěru jsem ale z prvního kontaktu byla dost zklamaná :(

Měli jsme pouze přednášku, praktika odpadly a paní vyučující mi nesedí. Mluví angličtinou s extra silným přízvukem a dost často hledá slova a zadrhává se, takže hodina není plynulá. Fakt to ruší. Ale to platí i v češtině, když máte nejistého nebo roztěkaného přednášejícího.

Místo zajímavých faktů a diskuzí jsme dostali naservírovanou prezentaci s nezáživnými studiemi o tom, že lepší komunikace pomáhá i lepší léčbě pacienta, jedno a to samé na padesáti stranách, jen z jiné studie. Odnesla jsem si z toho akorát to, kolik informací si pacienti pamatují těsně po odchodu od lékaře (variabilně od 16 - 70 %) a kolik týden po návštěvě (kousek přes 12 %). A taky to, že chirurg, který s pacienty strávil v průměru 18,4 minuty, byl úspěšnější v léčbě než chirurg, který s pacienty strávil jen 15 minut. Jo a že pacient spíše nezažaluje doktora, kterého má rád.
Bomba.

Doufám, že se to rozjede nějakým zajímavým směrem a na praktikách budeme rozděleni do menších skupinek, protože praktika máme celý ročník dohromady (ne, že by nás bylo nějak hodně :D). Po půlce semestru bychom měli přejít na téma psychosomatiky, které vede jiný vyučující a ten je prý skvělý, tak se těším hlavně tímhle směrem.


Takže jak se po tom prvním týdnu cítím?
Vyčerpaně. Ale i nadšeně. Taky se trochu bojím. Už sice vím, že s mojí úrovní angličtiny většinu lekcí pobírám, případně si něco dohledám sama (nic, co bych nedělala i v Čechách...), ale netuším, co očekávat od testů. Jak těch průběžných, tak zápočtových ("colloquium"). Zvláštní jsou i moji noví spolužáci. Většina z nich jsou Němci, takže si často štěbetají něco v němčině a já nemám čím přispět do diskuze (nebo si aspoň nechat poradit :D). Na druhou stranu jsou hodně nápomocní, rádi vysvětlí, půjčí, odvedou na místo určení... Jenom je to těžký, protože většinu neznám a ten zbytek se mi plete a o hodiny se zrovna moc nepoznáte :D Za posledních 12 dní jsem poznala tolik nových lidí a tváří, že někdy ani nevím, že už toho člověka znám, natož abych přiřadila jméno :D

Ale věřím, že se to všechno ustálí a sedne si.
Nic jinýho mi totiž nezbývá :D

sobota 9. září 2017

Den 1: Začátek orientačního týdne

Ráno neochotně vstáváme před devátou a o 35 minut později scházíme dolů před kolej, kde je hromadný sraz.
Samozřejmě jdeme pozdě. 
Naštěstí nám neutekli.

Jedna z litevských organizátorek nás odvádí na místo činu, do Kongresového centra. Jsem za to neskutečně vděčná, protože už když jsem zahlédla rozlohu Vilniusu z letadla, tak mi bylo jasný, že se tu budu ztrácet a ztrácet...
A pořád se ztrácím, i s mapou... Jsem v tomhle neuvěřitelně kouzelná.

¨
Krásná ranní procházka po Vilniusu.
Kongresové centrum je velké, ale počet lidí plynoucích dovnitř je ještě větší. Přicházíme jako jedna z posledních skupin, takže nás čeká pěkně dlouhá fronta na registraci. Ta je rozdělena na několik stanovišť, podle země původu. Podepisujeme papíry, dostáváme papíry (a to je jen začátek všech papírů :C) a k tomu tašku plnou užitečných věcí.

Předně je to užitečná brožurka s nejdůležitějšími informacemi pro začínající Erasmáky a pak tlustá komplexní knížečka s informacemi od A do Z, kterou jsem si četla při čekání na letišti. Roztomilá bílá kulička se znakem univerzity, která se dá připnout na klíče. Rozpačitě ji s holkama hodnotíme. Proč je tak velká? Akorát to spíš překáží. Později se ovšem dovídám, že je to úžasně chytrý nápad - uvnitř je ukrytá pláštěnka. Jak trefné, v zemi deště! Posledním suvenýrem je červené univerzitní tričko. Vinou pozdějšího příchodu už na mě zbyla jenom ta největší velikost, takže ho mám schovaný akorát tak na spaní.
Ale všechno je to strašně milý.

Program dne (pro větší rozklikněte ^_^)
Následuje přivítání a první sada informačního povídání. Co všechno musíme vyřídit, kde najdeme nejdůležitější místa univerzity, historie Litvy (tam se přiznám, že jsme všichni docela zaspali), že Lietuva v překladu znamená Země deště a měli bychom se na to psychicky připravit, jak funguje univerzitní knihovna, naše povinnosti a pravidla studia. Kupříkladu se dozvídám, že na zkoušky mám pouze jeden pokus, druhý se poskytuje až při začátku nového semestru. Polévá mě horko a zachvacuje panika.

Už vidím, jak se po zimním semestru vracím domů, bez zkoušek, bez kreditů a musím vrátit celé stipendium. Neměla bych si ten Erasmus ještě rozmyslet?

Naštěstí se dozvídáme, že to platí jen pro full time studenty, Erasmákům se samozřejmě vychází vstříc a můžou se s vyučujícím domluvit na jiném termínu ještě v tom samém semestru. Dýchá se mi trochu líp.
Nicméně jak teď vidím, že na medicíně je všem úplně putna, jestli jste Erasmák nebo ne, stejně jsou vstřícní asi jako asasíni, tak mám furt velké obavy. No, co jsem si vymyslela, to mám...

Při přednášce o Litevcích a jejich nátuře zjišťuju, že se tu budu cítit jako doma. Litevci s Čechy totiž sdílejí až pozoruhodně dost znaků. Prý nemáme čekat, že se tu někdo na nás usměje, když nás nezná; když budete hodně vyčnívat a hodně hlasití, lidi na vás budou házet ošklivé pohledy; když do vás někdo vrazí, nečekejte omluvu (už osobně ozkoušeno). Lidé jsou uzavření, těžko se jim dostává pod slupku a mají problém se sebevědomím a vysokou sebekritikou. Samozřejmě jsou i odlišnosti - například litevská absence osobního prostoru (osobně ozkoušeno v narvaném autobuse i ve frontách na kase). Národním sportem je navíc basketbal, s čímž by si průměrný Čech moc nerozuměl.
Já naštěstí sport nesleduju.
Šity kvalita, pardon :D
Dostáváme propustku na hodinu a půl volna a při odchodu dokonce balíček s obědem, který je moc mňam. Příjemný překvapení!

S holkama se vydáváme do ubytovací kanceláře univerzity v Sauletekio, abychom už měly všechny podpisy z krku. Samozřejmě se ztrácíme, lezeme dokonce na špatnou univerzitu ("Dobrý den, kde najdeme ubytovací kancelář?" "U-ubytovací kancelář? :O To nemáme." "Ale jo, my jsme z koleje Olandu a potřebujeme jenom podepsat papíry." "Ale tohle je Technická univerzita.") a i když nakonec slavně nacházíme a registrujeme se, trvá to tak dlouho, že přicházíme o 4 přednášky.
A zrovna ta jedna byla zajímavá, o možnostech studentského života a sportovního vyžití.
Achjo.

Dostáváme poslední důležité informace, seznamujeme se s členy ESN - Erasmus Student Network a při přednášce o litevské studentské kartě (LSP) se dozvídáme, že je registrační systém rozbitý a příští týden ho opraví, což je fakt skvělý, protože tu kartu potřebujete všude (očividně slovo mezinárodní ve zkratce ISICu tady v Litvě moc lidem neříká) a čekačka jsou dva týdny. Že mě to vůbec překvapuje.
Už je po minulém týdnu a stejně to furt nefunguje. S tímhle tu kartu dostanu někdy v prosinci.


Po návratu z centra města zjišťujeme, že nám ten pokoj opravdu uklidili (moc jsem tomu nevěřila...) a vzali to pěkně z gruntu. Až moc. Zmizely i věci, které jsme si po těch holčinách chtěly nechat - prací prášek a balení houbiček. Ne, že bychom byly socky, ale věřte tomu, že do začátku si musíte koupit takový kvanta věcí, že každý ušetření se počítá.
Ale oku pozorné paní uklízečky neunikly.

Zároveň se nám taky na pokoji objevily nové dva velké kufry, věštící novou spolubydlící. Nenápadně je okukujeme a snažíme se podle letištních nálepek dopátrat zemi původu. Podle jména tipujeme Italku.
Tipujeme dobře!

Seznamujeme se s Teresou, která si právě přinesla plnou ikea tašku. Ikea?! Tady mají Ikeu? Hrnec za 4€ místo 16€? Tam musím jet!
Jen škoda, že je to pěkně daleko.

Večer razíme na Karaoke party, kterou pro nás, mezinárodní studenty, připravila ESN. Bar je narvanej od podlahy ke stropu druhého patra, naštěstí my přicházíme včas a ještě se nám daří zabrat židle. Party je skvělá, nikdo se nestydí a hlavně hrají písničky, co zná každý, takže všichni zpíváme z plna hrdla. Vytváří to takovou super pospolitou atmosféru.

Radnice.
S postupem noci se stává neuvěřitelné a po žádosti Juny, které odešly zpívací kamarádky a nechtěla jít sama, stojím já, který dokonce i vlastní maminka říká, že nemá zpívat, protože je to strašný, s mojí novou spolubydlou a Junou na pódiu a rozbalujeme to tam na Cheap Thrills od Sii. Naštěstí se k mikrofonu moc nedostávám, takže to zní docela dobře a krásně to završuje skvělý první erasmácký den...

čtvrtek 7. září 2017

Den 0: Přílet, kolej Olandu a nová spolubydlící

Přesně dneska mám za sebou první týden, prvních 7 dní pobytu na Erasmu. Je tedy načase sepsat nějaké zážitky. První týden bude po dnech, pak vás budu zahlcovat míň :D Den nula je docela nezáživný a navíc zkouším "experimentální" styl psaní, tak snad mi to prominete :)



Je ráno, 30. srpna. Stojím s dvěma těžkými kufry na letišti a loučím se s rodinou. Teprve teď mi dochází, co mě vlastně čeká a čemu jsem se upsala. Až do téhle chvíle jsem nad tím moc nepřemýšlela, jenom se těšila nebo to vůbec neřešila...

Jedu na půl roku do ciziny, kde nikoho neznám.

Půl rok.

Zabalila jsem si všechno?

Co když se s nikým neseznámím? Všichni víme, že jsem strašný slon v porcelánu a seznamuju se asi tak dobře jako pařez.

A vůbec.... budu zvládat medicínu v angličtině?



S těžkým žaludkem procházím na security control. Mám 15 minut než zavřou gate, to stíhám, říkám si. Fronta u security mě přesvědčí o opaku a nástup zahajuju neelegantním sprintem přes letiště.

Klasika, abych já tak byla někde včas.

Nakonec všechno stíhám a sedám na let do Rigy, odkud mě dál čeká 45 minutový přelet do Vilniusu.
Zachvacuje mě cestovní horečka a těším se. Nová kapitola začíná!
¨
Foceno při přistávání v Rize. Já vím, že už jste to viděli,
ale když já tu fotku tak miluju a jsem na ní pyšná :D
Ve Vilniusu mě na letišti vyzvedává moje mentorka Patrycja, se kterou jsme si hned padly do oka. Je skvělá a se vším poradí, i když po cestě na moje ubytování jsme se na hodinu ztratily :D
To mě, s mým orientačním (ne)smyslem, moc těší, takže při první příležitosti zuřivě instaluju chytrou aplikaci s vyhledáváním MHD a mapou.
A i tak se ztrácím ještě do teď :D


Kolej Olandu zvenčí nevypadá úplně špatně a mně padá velký kámen ze srdce. O pár minut později zjišťuju, že trochu předčasně.

Na každém patře jsou dvě společné kuchyně a koupelnu sdílí jedna buňka o pěti lidech. Na půl rok dobrý, a za tu cenu! 58€ na osobu na měsíc. Míň než v Plzni.

Nejdřív mě překvapuje fakt, že jsem nedostala svůj klíč. Na celý pokoj je jen jeden a při odchodu ho necháváte na recepci, kde si ho zase vyzvednete. Nešťastný systém, zvlášť když si recepční odskočí pryč a vy zrovna utíkáte na bus. A já utíkám často...
Ale dá se to přežít.

Vcházíme s Patrycjí do pokoje, kde na mě čeká další překvapení. Čert vem, že jsem chtěla dvojlůžák a dostala jsem třílůžko. Víc mě zaskočil nechutný bordel. Celá zem je špinavá a plná drobků, pod postelí se válí obaly od jídla. Celá jedna postel je poházená tampóny a vložkami. Fuj, který prase. Na stole jsou postavený tři velký lahve vodky a tequily. Tak tohle je moje nová spolubydlící, kterou jsem zahlídla v papírech? Hrozím se. To snad ne!

Zachvacuje mě panika. Nemám zrovna vysoký standard úklidu, ale tohle je moc i na mě.

Patrycja mě uklidňuje, že je to bordel po předchozích holkách a že to zítra uklízečka uklidí. Zítra mi nepřipadá jako vhodný termín, protože se mi nechce ležet v posteli po nějaký špindíře. Naštěstí je jedna uklizená, tak ji nenápadně zabírám. Druhá spolubydlící má smůlu :D

Fotku pokoje vám zatím neposkytnu, nemáme tu dostatečně uklizeno :D Máme postele s mřížema jak z vězení, jeden stůl pro tři lidi, ale zase tři skříně a velký množství polic. Všechno zlé je vyvážené něčím dobrým :D

Pro Patrycju je mise splněna, a tak se loučíme, já se vydávám na nejlepší místo na seznamování - do kuchyně. Dělám tak v nejvhodnější chvíli, protože potkávám další mentorku Junu, která mi pomáhá s registrací do systému a wifi, a Chorvatku Iris, která mi dává najíst (jídlo zadarmo, to musí být skvělý člověk!) a zároveň bere do obchodu, za což jsem neskutečně vděčná.


Iris mě učí první litevské pravidlo: základem nákupu v Rimi je mít Rimi kartu! A i tak je to tam drahý. Kupuju nejnutnější věci jako je talíř, hrnek a sprcháč a pláču nad účtem.
Sice už mi cinklo stipendium, ale cítím se chudá. A to je jen začátek výdajů...

Na pokoji potkávám novou spolubydlící. Asi to byl osud. Jmenuje se totiž stejně jako já a je to Slovenka :D Věřte mi, někdy nepotřebujete nic jinýho než mít si s kým pokecat ve (skoro) vašem jazyce.

V pokoji je pěkná kosa, a tak si k vybalování nasazuju nezbytné super teplé ponožky. Zatím ještě netopí, takže už teď lituju svého geniálního nápadu vzít si sem kraťáskové pyžamo. Na sever. Fakt výborný nápad.

O půlnoci si lehám do čisté postele, na přikrytí padne deka i peřina. Stejně klepu kosu.

Nemůžu už se dočkat zítřka - čeká nás totiž začátek Orientačního týdne, kdy to všechno vypukne...

neděle 3. září 2017

Proč už mě letos v Plzni neuvidíte

Konečně vám přináším článek, nad kterým jsem dlouho přemýšlela. Velké odhalení, které jsem kula v zákulisí dobrý půlrok, skvělá příležitost, která mi do 30. srpna přinášela spíš povinnosti a nervy než užitek. Přiznávám ho až teď, protože jsem se až do poslední chvíle bála, že to zakřiknu, že to nevyjde a něco se pokazí. A taky, že se toho spoustu pokazilo, ale statečně jsem hasila a lítala od čerta k ďáblu, abych o tuhle šanci nepřišla.

A protože jsem o ní nepřišla a poctivě si jí vybojovala (ačkoliv vím, že se najdou tací, co si myslí, že mi to všechno "jako vždycky" spadlo do klína), ráda bych se o ní s váma podělila.

O celý začátek, zážitky, strasti a rady. O dobré i špatné momenty. O všechno, co mě následující půlrok čeká.

Napjatí?

Já byla taky.

Ale vy už asi víte, co to bude. O téhle věci jsem nejenom často mluvila, ale také minimálně jednou psala na blogu. Ve svých plánech jí mám už dlouho a rozhodla jsem se jí zrealizovat co nejdřív. Proč čekat a odkládat. Co když pak nebude čas nebo vhodná doba? Stát se může cokoliv.

A taky se stalo. A asi i stane, ale snažím se utěšovat, že to dobře dopadne :D

Důvodem, proč už mě letos v Plzni na Lékařské fakultě nezahlédnete, je to, že už 5 dní trávím v Litvě na Erasmu.


Otevřela jsem si tím kapitolu, z které mám pořádný strach a zároveň se těším na všechny zážitky a zkušenosti, protože věřím, že mi to hodně dá. Věřila jsem tomu už ve chvíli, kdy jsem psala nechutně optimistický motivační dopis, který se přikládá k přihlášce na Erasmus, a věřím tomu i teď, kdy si na jednu stranu užívám skvělé chvíle a na druhou mi temeno líže ostří sekery s nápisem "budeš prodlužovat studium, vole". Trošku se mi totiž hroutí studijní plán.

Ale ono to prostě nějak dopadne.

Po všem tom strachování a stresu už jsem rezignovala a nechávám věci plynout. Tak nějak se mi to totiž kazí už od začátku, od doby, co jsem dostala potvrzení o přijetí. Možná, že když mi říkali, že jet na Erasmus ve třeťáku není dobrý nápad, tak jsem je měla poslechnout. Ale už bylo pozdě, protože jsem se začala těšit :D Navíc mám takový ten dar dělat věci, o kterých mi tvrdí, že nejsou lehký.

Vilniaus Universitetas jsem si nevybrala zcela dobrovolně. Jestli mě něco jako první naštvalo, tak to byl chudý výběr anglicky mluvících Erasmů. V Plzni si můžete vybrat z východu (Vilnius, Kaunas, Riga, Polsko, Debrecen) a západu (Belgie, Švédsko a Finsko pouze pro zubaře) Evropy. To není nic moc. Zbytek je v domovských jazycích (portugalština, řečtina - kdo tohle umí??), popř. výjimkou je jeden Erasmus ve Španělsku, kde je část anglicky a část španělsky. Když jsem viděla nabídku 1.LF, tak se mi skoro chtělo brečet, že na to nikdy nedosáhnu. Ale o vybírání finální destinace až v samostatném článku :)

Chudý výběr byl jeden z důvodů, proč jsem tolik nekoukala na studijní plány, což se mi pak dost vymstilo. Dalším důvodem byl fakt, že nejsem zrovna z toho typu lidí, kteří si pečlivě zjišťují informace a plánují :D Ale povedlo se mi aspoň odjet!

V závěru jsem ale tady fakt spokojená a nadšená. Univerzita je obrovská a má krásné kampusy (i když fakultu medicíny jsem ještě neviděla :D), atmosféra neopakovatelná, centrum města mě nadchlo a naprosto jsem se zamilovala do univerzitní nové knihovny. Sice od ní bydlím 30 minut autobusem, ale chci tam trávit většinu času :D Přijde mi, že jsem si nemohla vybrat líp a doufám, že se tak budu cítit i poté, co začne výuka.

Už jenom 2 dny!

Abyste to mohli prožívat se mnou, čekejte, že vás následujících pár týdnů budu bombardovat články o všem, pěkně od začátku. Jak na přihlášku, co zařídit před odjezdem, co po příjezdu... A jak to vypadá tady v Litvě :) Zatím (než se k tomu dostanu) mě můžete sledovat na Instagramu, který jsem si speciálně založila (hlavně proto, že jsem se dokopala ke koupi nového telefonu s Androidem a mám konečně aplikaci :D) a všechno poctivě dokumentuju a komentuju.



Doufám, že to pro vás bude zajímavé a trošku inspirující, protože se hodně setkávám se zdviženým obočím nad tím, že někdo z mediny vyjel na Erasmus. Ještě nemůžu říct, jestli to bude mít šťastný konec, ale pevně doufám, že jo :D Ale pravdou je, že zařizování nebylo moc jednoduchý, ale to není nikdy. Z hloubi duše nesnáším dvě věci: bruslení a papírování. A toho druhého si stále užívám požehnaně.

Tohle bude jízda!