Den 2., 3.: Knihovna, průvod a den s mentorem

Na páteční den nás rozdělili do dvanácti skupinek. Zatímco Iris a moje spolubydlící mají to štěstí, že se sešly v jedné skupině, já vstávám ráno jako první a odjíždím na prohlídku knihovny do kampusu v Sauletekis s úplně cizí a neznámou skupinou.

Knihovna. Je. Boží. 

Moderní stavba zvenčí, domácká zevnitř. Zařízená přesně tak, že si slibuju, že se sem budu jezdit učit. Každý den. I když je to 40 minut jízdy.
Tak určitě.

Tohle mi přesně chybí u nás na medicíně. Budova plná knížek, s pohodlnými místy na učení, bistrem, přednáškovým sálem, IT laboratořemi a speciálním místem pro učení ve skupince, kde vás nikdo nebude pštít za to, že mluvíte. Najdete tu barely s vodou, studenou i teplou, abyste si mohli k učení udělat čaj, mikrovlnku, tiskárnu na každém rohu a dokonce můžete využívat i 3D tiskárnu a skener.

Příspěvek sdílený Omylem Medikem (@omylemmedikemnazkusene), Zář 1, 2017 v 3:31 PDT

Zajímavá je i technická stránka věci. Celá knihovna je robotizovaná. Knížky můžete vracet klidně i v jednu v noci, stačí je strčit do "díry", která už si je oskenuje a přiřadí k danému studentovi. Knížky jsou rovnány do vozíčku, který se následně rozjíždí po kolejích a putuje o patro níž do třídírny. Tam se vysypou na pás a robot je podle kódů zařadí do příslušného boxu pro dané oddělení. Box se nacvakne na další, větší koleje a odcestuje na místo určení.
Neskutečná magie.

Součástí prohlídky knihovny je právě i návštěva třídící místnosti, kde všichni jako hypnotizovaní pozorujeme precizní práci robota. Je tohle sen nebo už jsme v 22. století? Už jenom zbývá, aby vás vozíky na svých cestách začaly zdravit, troubit nebo mávat a cítila bych se tu jak v Bradavicích. Možná jsem buran z vesnice, ale tohle jsem ještě nikdy neviděla.

Stejně automatizované je i půjčování knížek, kde se jen přihlásíte na kiosku a oskenujete kódy.

Zn.: Ideální pro všechny, co mají stres z mluvení s cizími lidmi.

A jako bonus mají otevřeno 24 hodin denně.

Během prohlídky registruju podezřelý batoh přímo předemnou. Vidím dobře: "Brno na koni"? Ano, nemýlím se! A to je začátek toho, jak jsem začala neustále narážet na Čechy ve Vilniusu :D Kamkoliv jdu, tam nechybí čeština (nebo slovenština).
Jako třeba teď, když jsem jela na výlet do Rigy a spolucestující jsem sháněla přes Erasmus skupinu na fb. No neozvala se mi Češka? Jasně, že jo :D

Lucka z Brna se mě naštěstí ujímá, ukazuje mi koleje v Sauletekis, o kterých všichni tvrdí, že jsou hrozný a Olandu je mnohem lepší, ale já upřímně nevidím velký rozdíl, a odvádí mě na další místo setkání, protože jinak bych byla absolutně ztracená.

Pomalu se shromažďujeme na Katedrálním náměstí a mně se znovu tají dech při pohledu na vilniuskou katedrálu. Se vší upřímností, je to nejkrásnější stavba v celém městě a jedna z nejhezčích, co jsem kdy viděla. Možná je to tím architektonickým stylem a těmi sloupy, ale rozhodně z ní dýchá atmosféra starých časů, moudré antiky a určitá těžkost. Člověk si připadá tak malinký. Mohla bych před ní stát... no dobře, sedět, klidně dvě hodiny a stejně bych se nenabažila.

Zkrátka jsem se zamilovala.

Dalším bodem programu je prohlídka města s průvodcem. Naše skupinka se dělí ještě na menší hloučky a nás si bere energetická postarší paní hovořící výbornou angličtinou a následující víc jak dvě hodiny do nás sype celou káď informací. Poprvé za svůj pobyt ve Vilniusu navštěvuju starý kampus, který je umístěný v centru města a obsahuje fakulty jako je filozofická a filologická (medicína je vystrčená úplně jinam :D). Součástí kampusu je dokonce kostel a věřím tomu, že o zkouškovém praská ve švech.

Příspěvek sdílený Omylem Medikem (@omylemmedikemnazkusene), Zář 1, 2017 v 9:32 PDT

Hned vedle kampusu máme možnost si prohlídnout prezidentský palác a jdeme dál. Samozřejmostí je katedrála, hrad, ulice Gedimino, která je tou nejširší a nejhlavnější ve Vilniusu. Máme štěstí, ten den zrovna probíhají jakési slavnosti Vilniusu, takže můžeme drobet ochutnat místní dobroty ve všudypřítomných stáncích, které se táhnou celou Gedimino street. No a nemineme ani hlavní dominantu Vilniusu - kostely všude. Ne nadarmo se mu říká město kostelů. Zatímco v Bělehradě, který jsem navštívila během mého letního dobrovolnické dobrodružství, na každém kroku najdete pekárnu, banku nebo směnárnu, ve Vilniusu je na jednu čtvrť tak jedna pekárna a osm kostelů.
Nekecám.

Unavení a upaťkaní se uchylujeme do tepla doporučené litevské restaurace. Nadšeně otevírám jídelní lístek a... zjišťuju, že litevské národní jídlo jsou plněné bramborové knedlíky a bramboráky. No mňam. Nejenže tím odpadají bramboráky jako jídlo přinesené na International Fair, kde každý prezentuje národní jídla svojí země, ale také to znamená, že tu asi umřu hlady.

Nakonec si s frfláním objednávám bramboráky s houbovou omáčkou. Jsou jiné než ty naše, míň kořeněné, míň výrazné. No jo, majoránka a česnek chybí. S ochutnáním houbové omáčky zjišťuju další tajemství - do všech omáček tu přidávají kopr.
Fuj. Nene.

Litevská kuchyně fakt nebude moje oblíbená. Brr.

Ňam.

Po obědě následuje zlatý hřeb dne, z kterého jsem nadšená ještě teď. Studentský průvod! Dlouhý had všech (no asi skoro všech) lidí spojených s Vilnius University. Vpředu pochoduje hlouček vedoucích představitelů a za nima jsou studenti rozdělení podle svých fakult a řádně je reprezentují. Nesou se fakultní vlajky, hned po boku děkanů, studenti třímají různorodé transparenty, rekvizity a hlavně - vyřvávají ta správná hesla. Teda, ne že bych většině rozuměla :D Ale přeslechnout se to nedá - desítky hrdel se spojují v jednolitý řev, který je podporovaný aktivním studentem s megafonem.
Věřte mi, tohle má silnou atmosféru.

My jako Erasmáci jsme měli vyčleněné místo za kapelou, ale se spolubydlící se oddělujeme a stejně jako zbytek ulice stojíme a prohlížíme si celé procesí. Prochází okolo nás fakulta filologie, práva, přírodních věd... Všichni nadšení, zapojení, síla davu je prostě hustá. Neskutečně si to všechno užívám a říkám si, že tady ten semestr bude bomba.
Jo, kdybych věděla, jak až moc bombastická je lékařská fakulta... Haha :D

Na večer je pro nás přichystána akce "Speed friending". Pokud se vám to asociuje se speed datingem, máte správnou představu. Usazují nás naproti sobě u dlouhého stolu a máme tři minuty na to se seznámit, probrat důležitá témata a posunout se dál.

Šance jak poznat nové lidi a zároveň ztratit hlas, protože se všichni překřikujeme.

Původně se mi do toho moc nechtělo, ale nakonec jsem ráda, že se pro mě ještě sehnala volná židle. Ne, že bych tam navázala doživotní přátelství (pořád mě má na krku spolubydla a Iris, nic se nemění :D), ale minimálně mě překvapuje seznámení s Indem, který se narodil v Británii a studuje v Praze.
Svět je zvláštní.



V sobotu si odškrtávám třetí den pobytu a lenoším.

Co je dneska na plánu? Den s mentorem! 

Bohužel, moje mentorka je v práci, takže to vypadalo, že sobotu strávím na koleji nebo poflakováním ve městě na festivalu. Naštěstí se seznamuju s mentorem Iris, Rumunem Danielem a pod nenápadným nátlakem ho nechám mě adoptovat. Takže můžu vyrazit na svůj den s mentorem!

Daniel se fakt snaží. Nejdříve jdeme do kočičí kavárny, což je prostě splněný sen, ale ty namyšlený chlupatý kuličky se s náma moc nekamarádí. Během procházky městem se zastavujeme na koncertě místní kapely, ochutnávám nechutně sladkou arménskou baklavu a nakonec končíme na kebabu. Skoro by se chtělo říct - česká klasika :D

Nafrněná.

Baklava

Z kebabu se nakonec přesouváme do místního baru na pár drinků, kde se k nám přidají Danielovo litevské kamarádky. Zrovna probíhá jakýsi důležitý basketbalový zápas, takže celý bar je rozeřvaný a na nohou. Každý správný Litevec totiž basket miluje už od dupaček. Litevci nakonec vyhrávají, což rozjaří úplně všechny, takže radši putujeme do baru dalšího, který je speciálně panákový. Za několik euro (asi za hodně, já to neplatila :D) dostanete podnos panáků tří různých chutí. Tím však naše barové road movie nekončí.

Navštěvujeme prý snobský bar, kde vás pustí jenom pokud je vám 21 let. Uvnitř je spousta divných lidí a když píšu spousta, tak opravdu HODNĚ. Na baru se čeká na pití asi půlhodiny a osobní prostor neexistuje. Krásný sobotní večer. Šlapeme na zmizík a vyrážíme do erasmácky proslulého Salenta. Tam nakonec naše tříčlenná parta nedorazí, adoptujeme si na cestu Turka, který je taky Danielův svěřenec a bydlí na Olandu, a vracíme se nočním Vilniusem na kolej. Cesta zabere 40 minut, pěšky, protože systém noček je tady úplně tristní (celá hromadná doprava je tristní) a taxi nedostupné.

Blížíme se ke koleji a já si uvědomuju, že už se mi stýská. Stačily tři dny a je to tu. Stýská se mi po bydlení na Bolevárně, která je hned vedle Ucha a člověk se tak nemusí táhnout tři kilometry domů.
Achjo.