středa 27. září 2017

Zápisky z Litvy I.

Tenhle týden mě pořád něco překvapuje. 


Dneska jsem na čtvrté!! přednášce z patfyzu seděla sama (Angličani mají jinej styl a všechno na párku), Španěl mi pochválil mojí španělštinu (ublíženě vzpomínám na Pabla ze Zaragozy, který mi řekl, ať radši španělsky nemluvím, protože je to hrozný) a Rus mi řekl, že mám ruštinu téměř bez přízvuku a hezkou. Ani z jednoho jazyka přitom neovládám víc než základy.
I když obojí může být tím, že jsem na ně vybalila moje nejtrénovanější věty, plus Rus je vlastně Kanaďan, v Kanadě se narodil, takže kdo ví, jak má naposlouchanou čistou ruštinu. Jo a je to můj soused, o kterém jednou napíšu samostatný článek „Můj soused Kanaďan“, protože je naprosto neuvěřitelný :D Koupil si na pokoj ledničku, ale jí z plastovejch tácků, protože se mu nechce kupovat talíř.

Já v kostce.



A na koleji máme hodiny jógy zadarmo.
Neskutečný.

Ale ještě bych se vrátila k té ruštině. Vybrala jsem si ji v šesté třídě jako druhý jazyk, pod vlivem rodičů, kteří mi tvrdili, že je lehká a využitelnější než němčina. Následujících osm let jsem hodiny ruštiny nesnášela, trpěla a vyškrábala se s přimhouřeným okem na úroveň A2. Vyučující nebyli dobří, mě to nebavilo, takovej klasickej evergreen. Když jsem jela ve třeťáku do Ruska, radši jsem mluvila anglicky a na veškeré snahy Rusů se mnou komunikovat jsem odpovídala: „Ja neznaju, ja nepanimaju.“ :D Po gymplu jsem tedy slavně ruštinu zahodila s tím, že jí nevyužiju a neumím. A překvapivě, od tý doby se mi hodí čím dál častěji.
  • Když jsem byla v Tallinnu a učila malé Rusáčky angličtinu, měla jsem oproti ostatním výhodu toho, že jsem jim rozuměla (zvlášť když nadávali anebo drbali :D). Poměrně jim tím sklapli paty. I když samozřejmě málem praskli smíchy, když mě přemluvili, abych taky něco rusky řekla. Moc vtipný.
  • Letošní prázdniny v Srbsku jsem se díky azbuce skvěle orientovala a ještě porozuměla Srbům o něco víc než bych bývalem jen s češtinou, protože „balkánština“ má z každého slovanského jazyku něco (a k tomu i naprosto mimo slova, viz pečurka = houba, ??). 
  • No a nakonec Vilnius. Litevština mi k srdci nepřirostla, umím jednu větu (Aš nekalbu lietuviškai = Nemluvím litevsky) a pár slovíček, takže u starší generace, která nemluví anglicky, se teoreticky nechytám. Jen teoreticky, protože starší lidé tu ještě pamatují sovětské časy, takže se domlouváme mojí pochybnou ruštinou, díky čemuž ví, že nejsem z Ruska a mám plusový body :D

Co z toho plyne? Učte se jazyky, nikdy nevíte, kdy je použijete.



Když už jsme u těch jazyků, odpovím na častou otázku: Jak je to tu s angličtinou?
Odpověď zní: Bídný.

U požadavků pro Erasmus na VU byla angličtina úrovně B1, což mě před odjezdem docela uklidnilo. Realita je ale jiná a já si nedovedu představit, že bych sem jela ještě s horší angličtinou než mám teď (podle Erasmus jazykového testu mám C1, což je ale dost scifi, protože se reálně motám mezi B1 a B2). Už učení samotný medicíny je náročný, natož když mám pořád v ruce slovník, abych se ujistila, že ty neznámá slova (attenuated, intermittent atd.) odhaduju dobře. Někdy jsou nuance dost jemný a kvůli jednomu slovu můžu zaměnit celou diagnózu.

Takže je to docela těžký. Super je taky to, že ne všichni učitelé tu umějí dobře anglicky, a pak ta hodina (ne)vypadá. Já chápu, že jsou to odborníci v oboru, ale jak nám svoje zkušenosti a znalosti mají předat, když často hledají slova anebo jim není kvůli silnému přízvuku moc rozumět?

Každopádně doufám, že po tom semestru se moje angličtina zlepší aspoň o kousek. Zatím mám pocit, že se jen zhoršuje.

No a taky si připravte jako výhodu znalost němčiny, protože skoro všichni zahraniční studenti na full degree jsou tu Němci. Důvodem jsou jejich přísné požadavky pro přijmutí na medicínu, chodí se jen podle průměru ze střední školy, což je dost často na pytel.
Jinak je tu ještě překvapivě hodně Izraelců a v mém ročníku je také Nor, Brazilka, Polák a Švédka. Víc nevím :D Potkala jsem i Brita.
Ale všichni jsou samozřejmě strašně zazobaní :D Aneb rozhovor na téma „Littmann je strašně levná značka fonendoskopů“ mě dostal do kolen. Jiný kraj, jiný mrav, no.





Do prvního měsíce v Litvě mi zbývají tři dny. Za tu dobu už mám za sebou dost testů, hrozby zkoušení, zoufalost při diagnostice EKG, zoufalost z EKG všeobecně a zítra první velký zápočťák = colloquium z mikry (takže proto píšu článek, haha).
A taky výlet.


Musím říct, že to opravdu utíká rychle, i když jsem tomu nevěřila. Ale to je typický pro tuhle školu. Než se člověk mezi těma pitomýma názvama rozkouká, už má zkouškový. To letošní bude vskutku paráda, jak v Litvě, tak doma v Plzni.
Nemůžu se dočkat.

Ale baví mě být v mezinárodním prostředí. Je to fajn, uvolňující, vzdělávací a o přednáškách na vás konečně lidí nekoukají jako na idiota, když odpovíte. Ať už špatně nebo dobře. Včera jsem perlila na semináři z patfyzu, plácla blbosti, a všem to bylo jedno. Takhle to má být :D

P.S.: Na blog teď nemám moc čas a slinu na další dny prvního týdne. Zdá se to tak vzdálené… ale dodělám, slibuju, stejně jako článek o ošetřovatelské praxi v létě. A o praktických věcech pro Erasmus. Tak.


Užívejte školu :D



Žádné komentáře:

Okomentovat