sobota 14. října 2017

Moje ošetřovatelská praxe

Mimo jiného jsem v létě také prošla Letní ošetřovatelskou praxí, nedílnou součást druhého ročníku. Celkem trvá tři týdny a můžete jí absolvovat na lůžkovém oddělení téměř kdekoliv v republice, stačí mít jen smlouvu.

Vy, co mě čtete už trochu déle víte, že jsem si od praxe slibovala opětovné zažehnutí zájmu pro doktorské povolání. Ale upřímně, moc se to nepovedlo. Naopak mě zanechala ve zmatených pocitech, taky trochu smutnou a s hlavou plnou existenčních otázek. Asi jsem si nevybrala nejvhodnější oddělení...

Tohle bude dlouhé, mám toho na srdci hodně a potřebuju si odložit.



Praxi jsem si rozdělila, týden jsem trávila na oddělení Hematoonkologie na Lochotíně a další dva týdny na Interně. Hematoonkologii jsem si nevybrala z nějakého masochistického důvodu, nebo že by jinde nebylo místo, ale protože mě to trochu k onkologii táhne a chtěla jsem si zkusit, jestli je to opravdu tak hrozný a depresivní jak se říká. Internu jsem si vybírala z podobného důvodu, vyzkoušet si, jak funguje ono oddělení. A taky protože jsem nechtěla ani na chirurgii ani gyndu.


Hematoonkologie:

Možná to bude znít paradoxně, ale Hematoonkologie byla super a strašně mě nadchla. Asi jsem měla ten týden štěstí na pacienty, i když samozřejmě mě někdy píchlo. Slečna stejně stará jako moje sestra, s leukémií a po chemoterapiích, slečna mladší než já, po mnoha operacích, se vzácnou krevní chorobou (jejíž název už si nepamatuju), strašně hubeňoučká... Paní, co se bránila chemoterapiím, protože nechtěla, aby ji její vnučka viděla bez vlasů... Je to hodně silné. Na druhou stranu jsem tam potkala spoustu lidí, co se nevzdávali, bojovali a byli - aspoň navenek - optimističtí. Byla jsem u transplantace kostní dřeně jedné starší paní a ta se tak usmívala a byla šťastná, protože konečně.

Hematoonkologie mi dokonce vrátila ten pozitivní náhled na medicínu, po tom týdnu jsem si říkala: "Páni, tohle bych chtěla dělat. To je ta pomoc lidem." 
No a pak přišla interna, hahahaha.

Sestřičky na oddělení jsou milé a ochotné, nijak se nevyjadřovaly k mojí vrozené nešikovnosti. Chodila jsem s nimi na ranní měření teploty, tlaků, přijímala pacienty, odebírala jsem krev. Někdy. Na hematoonkologii je ta potíž, že spousta pacientů z chemoterapie nemá žádné žíly, takže jsem se k tomu tolik nedostala, ale nutno podotknout, že mi to až tolik nevadilo. Moje třetí pacientka totiž měla strach z odběru krve a protestovala mi u toho, že ji to bolí, takže jsem byla pár dní docela vyplašená. To mám za všechny ty moje hysteráky při odběru krve.

Překvapilo mě, nakolik se mi tam věnovali doktoři. Chodila jsem s nimi po vizitách, dokonce jsem byla na ranním hlášení (překvapilo mě, kolik takové malé oddělení má doktorů) a hlavně, brali mě i k ambulantním zákrokům. Viděla jsem tak zavádění centrálního žilního katetru (asi pětkrát a dvakrát dokonce dělala asistenční sestřičku! :D), trepanobiopsii, sternální punkci, zmíněnou transplantaci kostní dřeně (což je vlastně taková speciální transfúze), lumbální punkci, punkci hrudníku s tekutinou i punkci ascitu. Byla jsem se podívat na obou transplantační jednotkách, alogenní i autologní, na separátor, kde zrovna měli dárce a dokonce i do Laboratoře buněčné terapie. Ta mi připadala jako strašné sci-fi, všechny ty postupy, mrazírny, zóny sterility...
A ke všemu jsem dostávala vysvětlení a cenné informace.

Jsem tomuhle oddělení fakt vděčná. Jeden mladý doktor před atestací si dokonce našel čas, aby mi vysvětlil základy ultrazvuku, chudák paní byla celá zapatlaná od gelu, protože mi ukazoval všechny orgány a druhy tkání :D

Jedinou nevýhodou bylo, že oddělení je opravdu malé a není tam tolik co dělat, takže jsem dost často seděla v rohu doktorského pokoje a četla si Příručku transplatace pro pacienty anebo koukala na to, jak lékař půlku pracovní doby píše propouštěcí zprávy. Toho papírování je fakt neskutečně moc.

Staniční mi sice zakázala je někde chválit, aby jim tam nechodili davy mediků, ale s naprosto čistým svědomím tohle oddělení můžu jedině doporučit. Pokud někdo neví, kam se vrtnout nebo by ho to zajímalo nebo chce nenáročnou ošetřovatelskou praxi, zamiřte na Hematoonkologii v Plzni. Jsou skvělí! :)

Víte, že si to dokážu představit i jako svoje budoucí pracoviště?

Upozornění: Další četba není pro naivní lidi, nadšence do medicíny a lidi, co si nechtějí kazit den. Zkrátka je to prý depresivní čtení, tak se tomu radši vyhněte.

Interna:

Interna byla úplně jiný kafe. Kdybych mohla, tak se vrátím do dubna, dám si do nosu a napíšu se někam jinam. Dělala jsem opravdu téměř veškerou sesterskou práci, myla pacienty, převlíkala postele, ředila infuze, dávala léky, točila EKG, jednou zavedla i kanylu (skoro všichni taky mají špatné žíly nebo rozpíchané, modřinaté, takže jsem si na to troufla až po dlouhodobém pozorování), no a samozřejmě dělala i ty nepříjemné činnosti. Tyto chvíle byly vždycky silně filozofické. Co tu dělám, proč nejsem někde na Mezinárodních vztazích, kde bych byla prostá - a to doslova - všech sraček?

Dokonce jsem několikrát roznášela jídlo pro pacienty a nalejvala kafe. V tý směšný sterilní čepici. Opravdu užitečné.

Upřímně, smysl ošetřovatelské praxe pro mediky mi mírně uniká. K čemu mi v lékařské praxi bude převlékání postelí, krom toho, že díky tomuhle zážitku to nenávidím ještě víc než předtím? Co si odnesu z výměny močových pytlíků? Chápala bych, pokud by to bylo zaměřené přímo na poznání toho, jak to funguje v nemocnici (jako jsem to měla na HOO), ale na vyzkoušení sesterské práce jsem mohla jít rovnou studovat všeobecnou sestru a neobtěžovat se s dvouletým trápením u anatomie, fyziologie a dalších předmětů.
Ano, říká se, že je to proto, abychom získali respekt k sesterské práci, a pak je tolik nehonili a nechovali se k nim nadřazeně, ale k tomuhle bych ráda podotkla, že některé sestry by si měly uvědomit, že peskování mediků během sesterské praxe taky těm vztahům moc nepomáhá. Já jsem sice tohle zažila jen jeden den, sestry většinu času byly milé a nápomocné (navíc chápu, že každý nemůže být pořád dobře naladěný), ale taky jsem slyšela vyprávění jiných mediků.

Tím pádem ta sesterská praxe může napáchat víc škody než užitku.

S doktory a procedurami jsem se do kontaktu moc nepřišla. Dostala jsem se akorát na echo, magnetickou rezonanci, viděla astrup a jednou mě poslali s pacientem na zavádění cévky, kde byl fajn doktor, co vysvětloval. Na oddělení byla i jedna čerstvá doktorka, hned po škole, která se mnou měla soucit a jednou si se mnou sedla k EKG.

Nicméně tomu, že se mi tam nikdo nevěnoval, se v závěru ani nedivím. Praxe na interně byla cenná v tom, že jsem mohla nahlédnout do toho, jak dnes opravdu fungují přetížená nemocniční oddělení. Unavené sestry, sloužící 24 hodin každý druhý den; unavení lékaři, kterých není dostatek. Málo lůžek, hodně lidí, fronty na nadstandard, odkládání pacientů, kteří na internu podle mě nepatří. Pacienti s rakovinou, ležící pacienti, pacienti s psychickými poruchami (měli jsme tam dva nebezpečné pacienty, jeden schizofrenik napadal sestřičky, druhý rozbíjel věci, chtěl skákat z okna a pral se sanitáři)... Úplně ve mně zarezonoval tento článek, s kterým jsem se příhodně setkala po své ošetřovatelské praxi.
Je to smutná realita.

Taky jsem si na vlastní kůži užila nedostatek sanitářů. Jezdila jsem tak s pacienty na vyšetření a s těmi vozíky a lehátky jsem bourala, co se dalo. Je důvod, proč mi nechtěli dát řidičák :D

To, čím mě interna silně zasáhla, ale nebyla sesterská práce nebo odtažití doktoři. Nadšení z předchozího týdnu na hematoonkologii ve mně smazal styk s realitou nemocnic. Se stářím. S umíráním. S tím, když prostě pacientovi nemůžete pomoct. Abych to uvedla na pravou míru, byla jsem v těchto věcech silně neznalá. V nemocnici jsem se vyskytla jenom na pár chvil jako návštěvník, jednou přes noc na traumatologii po pádu. A v mém okolí se tohle naštěstí téměř nevyskytuje.

Bohužel, interna mi moc iluzí nenechala.

Ležící pacienti, kteří se o sebe nemůžou postarat, pacienti, kteří ani nevnímají okolí, nereagují nebo jenom vydávají divné zvuky. Během prvních dvou dnů praxe zemřeli dva pacienti. Viděla jsem k nám přicházet zdravě vypadající lidi, kteří se s postupem času strašně zhoršovali...

Nejsilnější pocity ve mně zanechal případ pána, kterého jsem i přijímala. Ročník zhruba 60, přišel původně s interním problémem. S postupem dnů se k diagnóze přidala i rakovina, později rakovina v terminálním stádiu. Pán si rád povídal a mě si asi i oblíbil, takže jsem to prožívala všechno s ním. To zahanbení, když mi řekl, že mu doktoři oznámili, že má rakovinu, a já nevěděla, co na to říct. Nikdo mě na tyhle situace nepřipravil, nevěděla jsem jak reagovat, co dělat. Šok, když mi po pár dnech řekl, že podle doktorů má dva měsíce života. Do teď si nemyslím, že je určité sortě pacientů vhodné říkat, kolik mají času (a dá se to vůbec reálně odhadnout?), protože je to úplně položí. Ten přerod soběstačného chodícího chlapa v ležícího pacieta se silnými dávkami morfinu.
Tohohle na mě bylo moc.

Zvykla jsem si tam na spoustu věcí i úkonů. Ale ta bezmoc, když tomu člověku nemůžete nijak pomoct, jenom tišit bolest... To ve mně otevřelo mnoho otázek. Má cenu studovat medicínu, když pak potom v práci tohle bude možná můj denní chleba? Nikdy nemůžete vyléčit všechny. Proč se lidé, kteří už jen leží a nevnímají okolí, vlastně nežijí, pořád udržují při životě? A proč u jiných se léčba rovnou vzdává? Kde je ta hranice, kdy už opravdu víme, že není pomoci?

Odpovědi nemám do teď.

To, co jsem si po dvou týdnech na interně z praxe odnesla, je, že jako medik, pouhý student, který ví a umí prd, nejlíp uděláte, když se těm pacientům budete věnovat. Povídat si s nimi, poslouchat vyprávění, rozveselovat je vtipy, uklidňovat je, když se bojí vyšetření. Pořád se usmívat, chovat se k nim lidsky. 
Neuvěříte, jak moc jsou za to vděční, dokud to sami neuvidíte.
(A tohle myslím hlavně směrem k ošetřovatelské praxi, nikoliv po celý doktorský život. Někdy je nutné nastavit hranice.)

Upozornění II.: Tímto nechci tvrdit, že na interně pacienti pouze umírají. Naopak, viděla jsem také spoustu vyléčených pacientů, propuštěných domů. Měli jsme tam pána, na kterého by úplně seděl ten vtip: "Pane doktore, další pacient se vám bude líbit. Je to zdravý devadesátiletý pán, který přišel se svými rodiči." :)) Jenom ve mně ta odvrácená stránka zanechala hlubší pocity, o které jsem se chtěla podělit.


Autentický rozhovor z praxe:
Pacientka: "Vy jste odtamtuď? Tam jsem jednou byla na koncertě, to vy asi nebudete znát, to je dechovka. Můj syn dechovku nesnáší."
Já: "To víte, my mladší tu dechovku moc neposloucháme..."
Pacientka: "Je mu šedesát."
Já: "..."

3 komentáře: