Zápisky z Litvy I.

Tenhle týden mě pořád něco překvapuje. 

Dneska jsem na čtvrté!! přednášce z patfyzu seděla sama (Angličani mají jinej styl a všechno na párku), Španěl mi pochválil mojí španělštinu (ublíženě vzpomínám na Pabla ze Zaragozy, který mi řekl, ať radši španělsky nemluvím, protože je to hrozný) a Rus mi řekl, že mám ruštinu téměř bez přízvuku a hezkou. Ani z jednoho jazyka přitom neovládám víc než základy.

I když obojí může být tím, že jsem na ně vybalila moje nejtrénovanější věty, plus Rus je vlastně Kanaďan, v Kanadě se narodil, takže kdo ví, jak má naposlouchanou čistou ruštinu. Jo a je to můj soused, o kterém jednou napíšu samostatný článek „Můj soused Kanaďan“, protože je naprosto neuvěřitelný :D Koupil si na pokoj ledničku, ale jí z plastovejch tácků, protože se mu nechce kupovat talíř.

Já v kostce.

Proč jsem vůbec jela na Erasmus a ještě k tomu ve třeťáku

Rozhodla jsem se, že se pokusím odpovědět na tu elementární otázku, kterou už mi položilo tolik lidí, jak v Čechách, tak v zahraničí. A to sic - proč jsem se rozhodla vyjet na Erasmus na medicíně? A proč už ve třeťáku?

Nebyla bych to já, aby se celá věc dala shrnout jen v jedné větě. Za mým cizineckým výletem stojí dlouhá řada rozhodování a vyhodnocování informací. Není to klasické: "Protože jsem si chtěla vylepšit angličtinu/Cestovat/Osamostatnit se."

Ne ne.

Příspěvek sdílený Omylem Medikem (@omylemmedikemnazkusene), Zář 4, 2017 v 2:10 PDT

Moje poprvé aneb první týden výuky na Erasmu

(tohle bude dlouhý)

Je po pondělní výuce a já až na Lékařskou etiku a Imunologii můžu říct, že už jsem prošla všemi předměty, které mě tenhle erasmácký semestr čekají. Pocity mám samozřejmě smíšené, z něčeho jsem nadšená, z jinýho bych mlátila hlavou do zdi.

Skočit rovnýma nohama do anglické patologie, to bolelo. Ale věřím, že by to bolelo i v případě české patologie. Ta je prostě neúprosná v jakémkoliv jazyce.

("Tady vlevo vidíte srdeční svalová vlákna normální a vpravo po infarktu. Vidíte tu koagulační nekrózu?" "Ehm, vypadá to skoro stejně, akorát je to přiblížený." "Tady tohle přece." "Myslíte ty bílý čárky?" "Víte, v patologii si prostě musíte hodně představovat... tak si představujte koagulační nekrózu.")

Den 1: Začátek orientačního týdne

Ráno neochotně vstáváme před devátou a o 35 minut později scházíme dolů před kolej, kde je hromadný sraz.

Samozřejmě jdeme pozdě. 

Naštěstí nám neutekli.

Jedna z litevských organizátorek nás odvádí na místo činu, do Kongresového centra. Jsem za to neskutečně vděčná, protože už když jsem zahlédla rozlohu Vilniusu z letadla, tak mi bylo jasný, že se tu budu ztrácet a ztrácet...
A pořád se ztrácím, i s mapou... Jsem v tomhle neuvěřitelně kouzelná.

¨

Krásná ranní procházka po Vilniusu.

Kongresové centrum je velké, ale počet lidí plynoucích dovnitř je ještě větší. Přicházíme jako jedna z posledních skupin, takže nás čeká pěkně dlouhá fronta na registraci. Ta je rozdělena na několik stanovišť, podle země původu. Podepisujeme papíry, dostáváme papíry (a to je jen začátek všech papírů :C) a k tomu tašku plnou užitečných věcí.

Předně je to užitečná brožurka s nejdůležitějšími informacemi pro začínající Erasmáky a pak tlustá komplexní knížečka s informacemi od A do Z, kterou jsem si četla při čekání na letišti. Roztomilá bílá kulička se znakem univerzity, která se dá připnout na klíče. Rozpačitě ji s holkama hodnotíme. Proč je tak velká? Akorát to spíš překáží. Později se ovšem dovídám, že je to úžasně chytrý nápad - uvnitř je ukrytá pláštěnka. Jak trefné, v zemi deště! Posledním suvenýrem je červené univerzitní tričko. Vinou pozdějšího příchodu už na mě zbyla jenom ta největší velikost, takže ho mám schovaný akorát tak na spaní.
Ale všechno je to strašně milý.

Program dne (pro větší rozklikněte ^_^)

Následuje přivítání a první sada informačního povídání. Co všechno musíme vyřídit, kde najdeme nejdůležitější místa univerzity, historie Litvy (tam se přiznám, že jsme všichni docela zaspali), že Lietuva v překladu znamená Země deště a měli bychom se na to psychicky připravit, jak funguje univerzitní knihovna, naše povinnosti a pravidla studia. Kupříkladu se dozvídám, že na zkoušky mám pouze jeden pokus, druhý se poskytuje až při začátku nového semestru. Polévá mě horko a zachvacuje panika.

Už vidím, jak se po zimním semestru vracím domů, bez zkoušek, bez kreditů a musím vrátit celé stipendium. Neměla bych si ten Erasmus ještě rozmyslet?

Naštěstí se dozvídáme, že to platí jen pro full time studenty, Erasmákům se samozřejmě vychází vstříc a můžou se s vyučujícím domluvit na jiném termínu ještě v tom samém semestru. Dýchá se mi trochu líp.

Nicméně jak teď vidím, že na medicíně je všem úplně putna, jestli jste Erasmák nebo ne, stejně jsou vstřícní asi jako asasíni, tak mám furt velké obavy. No, co jsem si vymyslela, to mám...

Při přednášce o Litevcích a jejich nátuře zjišťuju, že se tu budu cítit jako doma. Litevci s Čechy totiž sdílejí až pozoruhodně dost znaků. Prý nemáme čekat, že se tu někdo na nás usměje, když nás nezná; když budete hodně vyčnívat a hodně hlasití, lidi na vás budou házet ošklivé pohledy; když do vás někdo vrazí, nečekejte omluvu (už osobně ozkoušeno). Lidé jsou uzavření, těžko se jim dostává pod slupku a mají problém se sebevědomím a vysokou sebekritikou. Samozřejmě jsou i odlišnosti - například litevská absence osobního prostoru (osobně ozkoušeno v narvaném autobuse i ve frontách na kase). Národním sportem je navíc basketbal, s čímž by si průměrný Čech moc nerozuměl.
Já naštěstí sport nesleduju.

Šity kvalita, pardon :D

Dostáváme propustku na hodinu a půl volna a při odchodu dokonce balíček s obědem, který je moc mňam. Příjemný překvapení!

S holkama se vydáváme do ubytovací kanceláře univerzity v Sauletekio, abychom už měly všechny podpisy z krku. Samozřejmě se ztrácíme, lezeme dokonce na špatnou univerzitu ("Dobrý den, kde najdeme ubytovací kancelář?" "U-ubytovací kancelář? :O To nemáme." "Ale jo, my jsme z koleje Olandu a potřebujeme jenom podepsat papíry." "Ale tohle je Technická univerzita.") a i když nakonec slavně nacházíme a registrujeme se, trvá to tak dlouho, že přicházíme o 4 přednášky.
A zrovna ta jedna byla zajímavá, o možnostech studentského života a sportovního vyžití.
Achjo.

Dostáváme poslední důležité informace, seznamujeme se s členy ESN - Erasmus Student Network a při přednášce o litevské studentské kartě (LSP) se dozvídáme, že je registrační systém rozbitý a příští týden ho opraví, což je fakt skvělý, protože tu kartu potřebujete všude (očividně slovo mezinárodní ve zkratce ISICu tady v Litvě moc lidem neříká) a čekačka jsou dva týdny. Že mě to vůbec překvapuje.
Už je po minulém týdnu a stejně to furt nefunguje. S tímhle tu kartu dostanu někdy v prosinci.

Po návratu z centra města zjišťujeme, že nám ten pokoj opravdu uklidili (moc jsem tomu nevěřila...) a vzali to pěkně z gruntu. Až moc. Zmizely i věci, které jsme si po těch holčinách chtěly nechat - prací prášek a balení houbiček. Ne, že bychom byly socky, ale věřte tomu, že do začátku si musíte koupit takový kvanta věcí, že každý ušetření se počítá.
Ale oku pozorné paní uklízečky neunikly.

Zároveň se nám taky na pokoji objevily nové dva velké kufry, věštící novou spolubydlící. Nenápadně je okukujeme a snažíme se podle letištních nálepek dopátrat zemi původu. Podle jména tipujeme Italku.

Tipujeme dobře!

Seznamujeme se s Teresou, která si právě přinesla plnou ikea tašku. Ikea?! Tady mají Ikeu? Hrnec za 4€ místo 16€? Tam musím jet!
Jen škoda, že je to pěkně daleko.

Večer razíme na Karaoke party, kterou pro nás, mezinárodní studenty, připravila ESN. Bar je narvanej od podlahy ke stropu druhého patra, naštěstí my přicházíme včas a ještě se nám daří zabrat židle. Party je skvělá, nikdo se nestydí a hlavně hrají písničky, co zná každý, takže všichni zpíváme z plna hrdla. Vytváří to takovou super pospolitou atmosféru.

Radnice.

S postupem noci se stává neuvěřitelné a po žádosti Juny, které odešly zpívací kamarádky a nechtěla jít sama, stojím já, který dokonce i vlastní maminka říká, že nemá zpívat, protože je to strašný, s mojí novou spolubydlou a Junou na pódiu a rozbalujeme to tam na Cheap Thrills od Sii. Naštěstí se k mikrofonu moc nedostávám, takže to zní docela dobře a krásně to završuje skvělý první erasmácký den...

Den 0: Přílet, kolej Olandu a nová spolubydlící

Přesně dneska mám za sebou první týden, prvních 7 dní pobytu na Erasmu. Je tedy načase sepsat nějaké zážitky. První týden bude po dnech, pak vás budu zahlcovat míň :D Den nula je docela nezáživný a navíc zkouším "experimentální" styl psaní, tak snad mi to prominete :)

Je ráno, 30. srpna. Stojím s dvěma těžkými kufry na letišti a loučím se s rodinou. Teprve teď mi dochází, co mě vlastně čeká a čemu jsem se upsala. Až do téhle chvíle jsem nad tím moc nepřemýšlela, jenom se těšila nebo to vůbec neřešila...

Jedu na půl roku do ciziny, kde nikoho neznám.

Půl rok.

Zabalila jsem si všechno?

Co když se s nikým neseznámím? Všichni víme, že jsem strašný slon v porcelánu a seznamuju se asi tak dobře jako pařez.

A vůbec.... budu zvládat medicínu v angličtině?

S těžkým žaludkem procházím na security control. Mám 15 minut než zavřou gate, to stíhám, říkám si. Fronta u security mě přesvědčí o opaku a nástup zahajuju neelegantním sprintem přes letiště.

Klasika, abych já tak byla někde včas.

Nakonec všechno stíhám a sedám na let do Rigy, odkud mě dál čeká 45 minutový přelet do Vilniusu.
Zachvacuje mě cestovní horečka a těším se. Nová kapitola začíná!

¨

Foceno při přistávání v Rize. Já vím, že už jste to viděli,
ale když já tu fotku tak miluju a jsem na ní pyšná :D

Ve Vilniusu mě na letišti vyzvedává moje mentorka Patrycja, se kterou jsme si hned padly do oka. Je skvělá a se vším poradí, i když po cestě na moje ubytování jsme se na hodinu ztratily :D
To mě, s mým orientačním (ne)smyslem, moc těší, takže při první příležitosti zuřivě instaluju chytrou aplikaci s vyhledáváním MHD a mapou.
A i tak se ztrácím ještě do teď :D

Kolej Olandu zvenčí nevypadá úplně špatně a mně padá velký kámen ze srdce. O pár minut později zjišťuju, že trochu předčasně.

Na každém patře jsou dvě společné kuchyně a koupelnu sdílí jedna buňka o pěti lidech. Na půl rok dobrý, a za tu cenu! 58€ na osobu na měsíc. Míň než v Plzni.

Nejdřív mě překvapuje fakt, že jsem nedostala svůj klíč. Na celý pokoj je jen jeden a při odchodu ho necháváte na recepci, kde si ho zase vyzvednete. Nešťastný systém, zvlášť když si recepční odskočí pryč a vy zrovna utíkáte na bus. A já utíkám často...
Ale dá se to přežít.

Vcházíme s Patrycjí do pokoje, kde na mě čeká další překvapení. Čert vem, že jsem chtěla dvojlůžák a dostala jsem třílůžko. Víc mě zaskočil nechutný bordel. Celá zem je špinavá a plná drobků, pod postelí se válí obaly od jídla. Celá jedna postel je poházená tampóny a vložkami. Fuj, který prase. Na stole jsou postavený tři velký lahve vodky a tequily. Tak tohle je moje nová spolubydlící, kterou jsem zahlídla v papírech? Hrozím se. To snad ne!

Zachvacuje mě panika. Nemám zrovna vysoký standard úklidu, ale tohle je moc i na mě.

Patrycja mě uklidňuje, že je to bordel po předchozích holkách a že to zítra uklízečka uklidí. Zítra mi nepřipadá jako vhodný termín, protože se mi nechce ležet v posteli po nějaký špindíře. Naštěstí je jedna uklizená, tak ji nenápadně zabírám. Druhá spolubydlící má smůlu :D

Fotku pokoje vám zatím neposkytnu, nemáme tu dostatečně uklizeno :D Máme postele s mřížema jak z vězení, jeden stůl pro tři lidi, ale zase tři skříně a velký množství polic. Všechno zlé je vyvážené něčím dobrým :D

Pro Patrycju je mise splněna, a tak se loučíme, já se vydávám na nejlepší místo na seznamování - do kuchyně. Dělám tak v nejvhodnější chvíli, protože potkávám další mentorku Junu, která mi pomáhá s registrací do systému a wifi, a Chorvatku Iris, která mi dává najíst (jídlo zadarmo, to musí být skvělý člověk!) a zároveň bere do obchodu, za což jsem neskutečně vděčná.

Iris mě učí první litevské pravidlo: základem nákupu v Rimi je mít Rimi kartu! A i tak je to tam drahý. Kupuju nejnutnější věci jako je talíř, hrnek a sprcháč a pláču nad účtem.
Sice už mi cinklo stipendium, ale cítím se chudá. A to je jen začátek výdajů...

Na pokoji potkávám novou spolubydlící. Asi to byl osud. Jmenuje se totiž stejně jako já a je to Slovenka :D Věřte mi, někdy nepotřebujete nic jinýho než mít si s kým pokecat ve (skoro) vašem jazyce.

V pokoji je pěkná kosa, a tak si k vybalování nasazuju nezbytné super teplé ponožky. Zatím ještě netopí, takže už teď lituju svého geniálního nápadu vzít si sem kraťáskové pyžamo. Na sever. Fakt výborný nápad.

O půlnoci si lehám do čisté postele, na přikrytí padne deka i peřina. Stejně klepu kosu.

Nemůžu už se dočkat zítřka - čeká nás totiž začátek Orientačního týdne, kdy to všechno vypukne...

Proč už mě letos v Plzni neuvidíte

Konečně vám přináším článek, nad kterým jsem dlouho přemýšlela. Velké odhalení, které jsem kula v zákulisí dobrý půlrok, skvělá příležitost, která mi do 30. srpna přinášela spíš povinnosti a nervy než užitek. Přiznávám ho až teď, protože jsem se až do poslední chvíle bála, že to zakřiknu, že to nevyjde a něco se pokazí. A taky, že se toho spoustu pokazilo, ale statečně jsem hasila a lítala od čerta k ďáblu, abych o tuhle šanci nepřišla.

A protože jsem o ní nepřišla a poctivě si jí vybojovala (ačkoliv vím, že se najdou tací, co si myslí, že mi to všechno "jako vždycky" spadlo do klína), ráda bych se o ní s váma podělila.

O celý začátek, zážitky, strasti a rady. O dobré i špatné momenty. O všechno, co mě následující půlrok čeká.

Napjatí?

Já byla taky.

Ale vy už asi víte, co to bude. O téhle věci jsem nejenom často mluvila, ale také minimálně jednou psala na blogu. Ve svých plánech jí mám už dlouho a rozhodla jsem se jí zrealizovat co nejdřív. Proč čekat a odkládat. Co když pak nebude čas nebo vhodná doba? Stát se může cokoliv.

A taky se stalo. A asi i stane, ale snažím se utěšovat, že to dobře dopadne :D

Důvodem, proč už mě letos v Plzni na Lékařské fakultě nezahlédnete, je to, že už 5 dní trávím v Litvě na Erasmu.

Otevřela jsem si tím kapitolu, z které mám pořádný strach a zároveň se těším na všechny zážitky a zkušenosti, protože věřím, že mi to hodně dá. Věřila jsem tomu už ve chvíli, kdy jsem psala nechutně optimistický motivační dopis, který se přikládá k přihlášce na Erasmus, a věřím tomu i teď, kdy si na jednu stranu užívám skvělé chvíle a na druhou mi temeno líže ostří sekery s nápisem "budeš prodlužovat studium, vole". Trošku se mi totiž hroutí studijní plán.

Ale ono to prostě nějak dopadne.

Po všem tom strachování a stresu už jsem rezignovala a nechávám věci plynout. Tak nějak se mi to totiž kazí už od začátku, od doby, co jsem dostala potvrzení o přijetí. Možná, že když mi říkali, že jet na Erasmus ve třeťáku není dobrý nápad, tak jsem je měla poslechnout. Ale už bylo pozdě, protože jsem se začala těšit :D Navíc mám takový ten dar dělat věci, o kterých mi tvrdí, že nejsou lehký.

Vilniaus Universitetas jsem si nevybrala zcela dobrovolně. Jestli mě něco jako první naštvalo, tak to byl chudý výběr anglicky mluvících Erasmů. V Plzni si můžete vybrat z východu (Vilnius, Kaunas, Riga, Polsko, Debrecen) a západu (Belgie, Švédsko a Finsko pouze pro zubaře) Evropy. To není nic moc. Zbytek je v domovských jazycích (portugalština, řečtina - kdo tohle umí??), popř. výjimkou je jeden Erasmus ve Španělsku, kde je část anglicky a část španělsky. Když jsem viděla nabídku 1.LF, tak se mi skoro chtělo brečet, že na to nikdy nedosáhnu. Ale o vybírání finální destinace až v samostatném článku :)

Chudý výběr byl jeden z důvodů, proč jsem tolik nekoukala na studijní plány, což se mi pak dost vymstilo. Dalším důvodem byl fakt, že nejsem zrovna z toho typu lidí, kteří si pečlivě zjišťují informace a plánují :D Ale povedlo se mi aspoň odjet!

V závěru jsem ale tady fakt spokojená a nadšená. Univerzita je obrovská a má krásné kampusy (i když fakultu medicíny jsem ještě neviděla :D), atmosféra neopakovatelná, centrum města mě nadchlo a naprosto jsem se zamilovala do univerzitní nové knihovny. Sice od ní bydlím 30 minut autobusem, ale chci tam trávit většinu času :D Přijde mi, že jsem si nemohla vybrat líp a doufám, že se tak budu cítit i poté, co začne výuka.

Už jenom 2 dny!

Abyste to mohli prožívat se mnou, čekejte, že vás následujících pár týdnů budu bombardovat články o všem, pěkně od začátku. Jak na přihlášku, co zařídit před odjezdem, co po příjezdu... A jak to vypadá tady v Litvě :) Zatím (než se k tomu dostanu) mě můžete sledovat na Instagramu, který jsem si speciálně založila (hlavně proto, že jsem se dokopala ke koupi nového telefonu s Androidem a mám konečně aplikaci :D) a všechno poctivě dokumentuju a komentuju.

Taking off 🛫🌍 Výhled na Baltské moře při přistávání na letišti v Rize. Brzo si toho všimnete sami, ale jsem strašně nemocná na fotky vodních ploch 😁 #riga #vilniuscity #balticsea #onway

Příspěvek sdílený Omylem Medikem (@omylemmedikemnazkusene), Srp 31, 2017 v 12:56 PDT

Doufám, že to pro vás bude zajímavé a trošku inspirující, protože se hodně setkávám se zdviženým obočím nad tím, že někdo z mediny vyjel na Erasmus. Ještě nemůžu říct, jestli to bude mít šťastný konec, ale pevně doufám, že jo :D Ale pravdou je, že zařizování nebylo moc jednoduchý, ale to není nikdy. Z hloubi duše nesnáším dvě věci: bruslení a papírování. A toho druhého si stále užívám požehnaně.

Tohle bude jízda!