Den 2., 3.: Knihovna, průvod a den s mentorem

Na páteční den nás rozdělili do dvanácti skupinek. Zatímco Iris a moje spolubydlící mají to štěstí, že se sešly v jedné skupině, já vstávám ráno jako první a odjíždím na prohlídku knihovny do kampusu v Sauletekis s úplně cizí a neznámou skupinou.

Knihovna. Je. Boží. 

Zápisky z Litvy I.

Tenhle týden mě pořád něco překvapuje. 

Dneska jsem na čtvrté!! přednášce z patfyzu seděla sama (Angličani mají jinej styl a všechno na párku), Španěl mi pochválil mojí španělštinu (ublíženě vzpomínám na Pabla ze Zaragozy, který mi řekl, ať radši španělsky nemluvím, protože je to hrozný) a Rus mi řekl, že mám ruštinu téměř bez přízvuku a hezkou. Ani z jednoho jazyka přitom neovládám víc než základy.

I když obojí může být tím, že jsem na ně vybalila moje nejtrénovanější věty, plus Rus je vlastně Kanaďan, v Kanadě se narodil, takže kdo ví, jak má naposlouchanou čistou ruštinu. Jo a je to můj soused, o kterém jednou napíšu samostatný článek „Můj soused Kanaďan“, protože je naprosto neuvěřitelný :D Koupil si na pokoj ledničku, ale jí z plastovejch tácků, protože se mu nechce kupovat talíř.

Já v kostce.

Proč jsem vůbec jela na Erasmus a ještě k tomu ve třeťáku

Rozhodla jsem se, že se pokusím odpovědět na tu elementární otázku, kterou už mi položilo tolik lidí, jak v Čechách, tak v zahraničí. A to sic - proč jsem se rozhodla vyjet na Erasmus na medicíně? A proč už ve třeťáku?

Nebyla bych to já, aby se celá věc dala shrnout jen v jedné větě. Za mým cizineckým výletem stojí dlouhá řada rozhodování a vyhodnocování informací. Není to klasické: "Protože jsem si chtěla vylepšit angličtinu/Cestovat/Osamostatnit se."

Ne ne.

Příspěvek sdílený Omylem Medikem (@omylemmedikemnazkusene), Zář 4, 2017 v 2:10 PDT

Moje poprvé aneb první týden výuky na Erasmu

(tohle bude dlouhý)

Je po pondělní výuce a já až na Lékařskou etiku a Imunologii můžu říct, že už jsem prošla všemi předměty, které mě tenhle erasmácký semestr čekají. Pocity mám samozřejmě smíšené, z něčeho jsem nadšená, z jinýho bych mlátila hlavou do zdi.

Skočit rovnýma nohama do anglické patologie, to bolelo. Ale věřím, že by to bolelo i v případě české patologie. Ta je prostě neúprosná v jakémkoliv jazyce.

("Tady vlevo vidíte srdeční svalová vlákna normální a vpravo po infarktu. Vidíte tu koagulační nekrózu?" "Ehm, vypadá to skoro stejně, akorát je to přiblížený." "Tady tohle přece." "Myslíte ty bílý čárky?" "Víte, v patologii si prostě musíte hodně představovat... tak si představujte koagulační nekrózu.")

Den 1: Začátek orientačního týdne

Ráno neochotně vstáváme před devátou a o 35 minut později scházíme dolů před kolej, kde je hromadný sraz.

Samozřejmě jdeme pozdě. 

Naštěstí nám neutekli.

Jedna z litevských organizátorek nás odvádí na místo činu, do Kongresového centra. Jsem za to neskutečně vděčná, protože už když jsem zahlédla rozlohu Vilniusu z letadla, tak mi bylo jasný, že se tu budu ztrácet a ztrácet...
A pořád se ztrácím, i s mapou... Jsem v tomhle neuvěřitelně kouzelná.

¨

Krásná ranní procházka po Vilniusu.

Kongresové centrum je velké, ale počet lidí plynoucích dovnitř je ještě větší. Přicházíme jako jedna z posledních skupin, takže nás čeká pěkně dlouhá fronta na registraci. Ta je rozdělena na několik stanovišť, podle země původu. Podepisujeme papíry, dostáváme papíry (a to je jen začátek všech papírů :C) a k tomu tašku plnou užitečných věcí.

Předně je to užitečná brožurka s nejdůležitějšími informacemi pro začínající Erasmáky a pak tlustá komplexní knížečka s informacemi od A do Z, kterou jsem si četla při čekání na letišti. Roztomilá bílá kulička se znakem univerzity, která se dá připnout na klíče. Rozpačitě ji s holkama hodnotíme. Proč je tak velká? Akorát to spíš překáží. Později se ovšem dovídám, že je to úžasně chytrý nápad - uvnitř je ukrytá pláštěnka. Jak trefné, v zemi deště! Posledním suvenýrem je červené univerzitní tričko. Vinou pozdějšího příchodu už na mě zbyla jenom ta největší velikost, takže ho mám schovaný akorát tak na spaní.
Ale všechno je to strašně milý.

Program dne (pro větší rozklikněte ^_^)

Následuje přivítání a první sada informačního povídání. Co všechno musíme vyřídit, kde najdeme nejdůležitější místa univerzity, historie Litvy (tam se přiznám, že jsme všichni docela zaspali), že Lietuva v překladu znamená Země deště a měli bychom se na to psychicky připravit, jak funguje univerzitní knihovna, naše povinnosti a pravidla studia. Kupříkladu se dozvídám, že na zkoušky mám pouze jeden pokus, druhý se poskytuje až při začátku nového semestru. Polévá mě horko a zachvacuje panika.

Už vidím, jak se po zimním semestru vracím domů, bez zkoušek, bez kreditů a musím vrátit celé stipendium. Neměla bych si ten Erasmus ještě rozmyslet?

Naštěstí se dozvídáme, že to platí jen pro full time studenty, Erasmákům se samozřejmě vychází vstříc a můžou se s vyučujícím domluvit na jiném termínu ještě v tom samém semestru. Dýchá se mi trochu líp.

Nicméně jak teď vidím, že na medicíně je všem úplně putna, jestli jste Erasmák nebo ne, stejně jsou vstřícní asi jako asasíni, tak mám furt velké obavy. No, co jsem si vymyslela, to mám...

Při přednášce o Litevcích a jejich nátuře zjišťuju, že se tu budu cítit jako doma. Litevci s Čechy totiž sdílejí až pozoruhodně dost znaků. Prý nemáme čekat, že se tu někdo na nás usměje, když nás nezná; když budete hodně vyčnívat a hodně hlasití, lidi na vás budou házet ošklivé pohledy; když do vás někdo vrazí, nečekejte omluvu (už osobně ozkoušeno). Lidé jsou uzavření, těžko se jim dostává pod slupku a mají problém se sebevědomím a vysokou sebekritikou. Samozřejmě jsou i odlišnosti - například litevská absence osobního prostoru (osobně ozkoušeno v narvaném autobuse i ve frontách na kase). Národním sportem je navíc basketbal, s čímž by si průměrný Čech moc nerozuměl.
Já naštěstí sport nesleduju.

Šity kvalita, pardon :D

Dostáváme propustku na hodinu a půl volna a při odchodu dokonce balíček s obědem, který je moc mňam. Příjemný překvapení!

S holkama se vydáváme do ubytovací kanceláře univerzity v Sauletekio, abychom už měly všechny podpisy z krku. Samozřejmě se ztrácíme, lezeme dokonce na špatnou univerzitu ("Dobrý den, kde najdeme ubytovací kancelář?" "U-ubytovací kancelář? :O To nemáme." "Ale jo, my jsme z koleje Olandu a potřebujeme jenom podepsat papíry." "Ale tohle je Technická univerzita.") a i když nakonec slavně nacházíme a registrujeme se, trvá to tak dlouho, že přicházíme o 4 přednášky.
A zrovna ta jedna byla zajímavá, o možnostech studentského života a sportovního vyžití.
Achjo.

Dostáváme poslední důležité informace, seznamujeme se s členy ESN - Erasmus Student Network a při přednášce o litevské studentské kartě (LSP) se dozvídáme, že je registrační systém rozbitý a příští týden ho opraví, což je fakt skvělý, protože tu kartu potřebujete všude (očividně slovo mezinárodní ve zkratce ISICu tady v Litvě moc lidem neříká) a čekačka jsou dva týdny. Že mě to vůbec překvapuje.
Už je po minulém týdnu a stejně to furt nefunguje. S tímhle tu kartu dostanu někdy v prosinci.

Po návratu z centra města zjišťujeme, že nám ten pokoj opravdu uklidili (moc jsem tomu nevěřila...) a vzali to pěkně z gruntu. Až moc. Zmizely i věci, které jsme si po těch holčinách chtěly nechat - prací prášek a balení houbiček. Ne, že bychom byly socky, ale věřte tomu, že do začátku si musíte koupit takový kvanta věcí, že každý ušetření se počítá.
Ale oku pozorné paní uklízečky neunikly.

Zároveň se nám taky na pokoji objevily nové dva velké kufry, věštící novou spolubydlící. Nenápadně je okukujeme a snažíme se podle letištních nálepek dopátrat zemi původu. Podle jména tipujeme Italku.

Tipujeme dobře!

Seznamujeme se s Teresou, která si právě přinesla plnou ikea tašku. Ikea?! Tady mají Ikeu? Hrnec za 4€ místo 16€? Tam musím jet!
Jen škoda, že je to pěkně daleko.

Večer razíme na Karaoke party, kterou pro nás, mezinárodní studenty, připravila ESN. Bar je narvanej od podlahy ke stropu druhého patra, naštěstí my přicházíme včas a ještě se nám daří zabrat židle. Party je skvělá, nikdo se nestydí a hlavně hrají písničky, co zná každý, takže všichni zpíváme z plna hrdla. Vytváří to takovou super pospolitou atmosféru.

Radnice.

S postupem noci se stává neuvěřitelné a po žádosti Juny, které odešly zpívací kamarádky a nechtěla jít sama, stojím já, který dokonce i vlastní maminka říká, že nemá zpívat, protože je to strašný, s mojí novou spolubydlou a Junou na pódiu a rozbalujeme to tam na Cheap Thrills od Sii. Naštěstí se k mikrofonu moc nedostávám, takže to zní docela dobře a krásně to završuje skvělý první erasmácký den...